Obrázek by mohl obsahovat také oblast zdravotnictví, armády, stravování, trávení volného času a mnoho dalších… Ve všech došlo za posledních sto let k neuvěřitelné proměně.
Něco se změnilo?
Samozřejmě, školy jsou vybavené moderními technologiemi a moderním zařízením. Učebnice, sešity a jiné pomůcky jsou také jiné. I samotný proces výuky se posunul. Mnoho škol a učitelů odvádí skvělou práci – nicméně je to spíše systému navzdory. Základní rámec je daný. Hodiny, třídy, známkování, předměty, povinnost „nacpat“ do všech dětí vše a v ten samý okamžik. V takto nastaveném prostředí je opravdu velmi těžké dělat něco jinak. A proč by to vlastně mělo být jinak? My jsme to přece taky zvládli, chodit do takových škol, ne?
První důvod: na základní škole strávil každý z nás cca 10 tisíc hodin. K tomu je potřeba připočíst dalších několik tisíc hodin strávených nad domácími úkoly a učením se doma. Kolik času jsme ale strávili něčím užitečným? Něčím, co jsme pak v životě potřebovali, něčím, co podpořilo náš rozvoj? A kolik z toho bylo biflování zbytečností? Kolik z toho byl strach z neúspěchu?
Druhý důvod: svět je dnes prostě jiný, než byl za našich školních let – a bude jiný stále více. Není možné přeci děti připravovat na život ve druhé polovině 21. století pomocí metod a postupů, které vznikaly na základě požadavků století devatenáctého.
Mohlo by to jít jinak?
Zkusme vyjít z těchto předpokladů:
1/ děti se chtějí učit, mají vnitřní motivaci à není potřeba nadužívat motivaci „cukr a bič“ (známky, poznámky, soutěživost….), zkusme stavět na vnitřní motivaci, dosahování cílů v „zóně nejbližšího rozvoje“, sledování dosaženého pokroku (krátkodobého i dlouhodobého)
2/ každé dítě je jiné a každé dítě má na něco nadání à není potřeba nacpat vše do všech dětí v jeden okamžik, je možné někde slevit z nároků a jinde ty nároky naopak přidat, každé dítě si může vybrat, čemu se chce věnovat a může si nastavit cíle, aby byly obtížné právě „tak akorát“ pro něj
3/ svět se mění a měnit bude à pusťme svět do školy a školu do světa, děti musí vidět, jak to ve světě chodí, co je tam čeká a musí se naučit jak se v něm neztratit; děti by měly strávit velké množství času mimo zdi školy, i ve škole by se děti měly často potkávat s mnoha různými lidmi – a nikoliv jen s učiteli
4/ vztahy jsou základ à komunikace, dodržování pravidel, férovost – otevřená komunikace s žáky i rodiči, pomáháme si, neposmíváme se, nikdo nikoho neponižuje
Pokud přijmeme výše uvedené, pak to ve škole může vypadat například takto:
- Průvodci (něco jako učitelé) se pravidelně scházejí s každým dítětem a jeho rodiči a vytvářejí jeho plán učení, který vychází z jeho schopností a zájmů; každé dítě si může určit, co, jak a kdy se chce učit do takové míry, do jaké to pro něho znamená zvládnutelnou svobodu a není to na úkor jeho rozvoje.
- Děti se mají možnost učit v rámci různých projektů, ve vyučovacích blocích s průvodcem, na workshopech, při tvořivých, hudebních a sportovních aktivitách, ve skupinkách, navzájem starší mladší, i sami.
- Nezvoní. Místo toho se děti učí odpovědně hospodařit se svým časem a respektovat čas druhých. Dynamiku výuky si děti, které to už zvládají, řídí samy, přičemž jim pomáhá průvodce.
- Děti mají k dispozici různé studijní pomůcky, knihy, časopisy, technologie, deskové hry, sportovní pomůcky, které mohou využít podle potřeby dané aktivity.
- Děti chodí na návštěvy do neziskovek, na univerzity, do muzeí, firem, na výlety a do školy přicházejí zajímaví hosté.
A drobnost na závěr: v dlouhodobém pohledu to lze zařídit i s podobným počtem lidí a s podobnými finančními prostředky, jako mají k dispozici běžné školy.
A není to všechno jen utopie?
Věříme, že není a že to dokážeme. Od 1. září letošního roku začínáme v Praze, v dalších letech pak i v dalších městech.
www.scioskola.cz
Filip Karel, Scio