V českém filmu se postava učitele objevuje poměrně často. Jednou je tam učitel prezentován jako hrdina a charismatická osobnost, jindy jako pokrytec, či slaboch, který nezvládá sám sebe natož své žáky. Je tedy evidentní, že divákům je o učitelské profesi skrze film předkládána velmi pestrá škála obrazů i charakterů jednotlivých postav. Připadá mi jen, že čím více se blížíme současnosti, tím více tmavých barev na této paletě přibývá. Proto je zajímavé podívat se na průřez zásadních filmových počinů, jež mediální obraz učitele utváří.
Cesta do hlubin študákovy duše (1939).
Režisér Martin Frič natočil ve 40. letech snímky, které zachycující školní prostředí a diváka baví dodnes. Například ve snímku Mravnost nade vše profesor Karas (Hugo Haas) vystupuje ve škole jako hlasatel morálky, nosí perfektně padnoucí oblek a vůči studentům vystupuje jako silná autorita, zatímco v soukromí je slabochem, který lže a zapírá svoji nemanželskou dceru. Jako roztomilý zbabělec, myšleno eufemisticky, působí profesor Matulka (Jindřich Plachta), který se ve filmu Cesta do hlubin Študákovy duše bojí vykonat svoji závěrečnou zkoušku natolik, že jej k tomu musí přinutit lstí jeho studenti. Ve filmu Škola základ života je učitelský sbor tak pestrý, že jej nejlépe vystihuje studentský časopis Řev septimy, jehož taxonomie udává například kategorii okoličnatí s tvrdými límečky, brejlovci či mroži (učitelé s knírem).
Prezentace učitele z let 1945-1989 je velmi různorodá a také ovlivněná tehdejší propagandou komunistického režimu. Od komedií: Marečku, podejte mi pero!, Pětka s Hvězdičkou, Bota jménem Melichar atd. vznikly také vážnější snímky, které ukazují učitele jako hrdinu. Platí to zejména pro film Vyšší princip, v němž je profesor latiny Málek (František Smolík) zosobněním morální síly člověka, který odvážně usiluje o spravedlnost a snaží se pomoci svým studentům, zatčených gestapem za studentskou recesi. Přičemž riskuje vlastní život, když v období heydrichiády veřejně prohlásí: „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“ Ve filmu Škola otců učitel Pelikán (Karel Höger) přestavuje ostrou kritikou lidské morálky a se zápalem bojuje proti pokrytectví, maloměšťáctví, alkoholismu i dětské práci. Odvahu musí prokázat i mladý učitel Dudka (Pavel Kříž) ve snímku Kdo se bojí, utíká, když přichází do vesnice poválečného pohraničí učit tamní komunitu Romů, která je vůči škole silně nedůvěřivá.
Občanský průkaz (2010).
Po sametové revoluci se začaly objevovat snímky, které se snažily objektivní reflexi minulosti. Jedním z nich je Obecná škola, kde v roli kantora vystupuje nezapomenutelný Igor Hnízdo (Jan Tříska). Charismatický učitel, jenž se nebojí využívat rákosky k nastolení kázně, kterou si ale získá především díky své lyricko-epicky vedené výuce a otevřeným jednáním směrem k žákům. Učitel Hnízdo je takovým pseudohrdinou, který vypráví žákům poutavé historky plné heroických činů (jež je dojmou až k slzám), zatímco on sám je do jisté míry za zbabělce a sukničkáře. „Retrokomedie“ Občanský průkaz ukazuje učitelku Lenku Pivoňkovou (Kristýna Boková – Lišková), která má se svými žáky přátelské vztahy, oproti vztahům s kolegyněmi. Deklarací jejího postoje k normalizaci je její následná emigrace.
Svým způsobem zlomový, je snímek Bohdana Slámy Venkovský učitel, v němž je u nás poprvé znázorněn učitel s homosexuální orientací – Petr Odehnal (Pavel Liška). Kladně jevící se postava tohoto učitele je mravně diskreditována, když se dopustí sexuálního zneužití chlapce, kterému pomáhá s přípravou do školy.
Gympl (2007).
Filmy nultých let podávají divákovi o stavu českého školství alarmující obraz. Snímek Gympl ukazuje odtrženost školy od reality a řadu karikatur (kreatur) učitelského sboru. Jeden profesor by přál svým studentům zažít válku, další (po práci ve škole) taxikaří, aby uživil rodinu a třídní Tomáš (Tomáš Matonoha) zase se svými žáky po večerech pije, kouří trávu a nakonec má sexuální styk s jednou ze studentek přímo ve škole.
Nejsyrovější zachycení školního prostředí však nabízí trilogie Bastardi, v níž je několik učitelů svými žáky brutálně zmláceno, učitelé jsou napadání vulgarismy ze strany žáků i jejich rodičů, praktikantka na škole je svými žáky znásilněna a následně usmrcena. Postava učitele Tomáše Majera (Tomáš Magnusek) zpočátku působí sympaticky, ale nakonec rezignuje a fatálně se svým žákům pomstí.
Je, věřím, vhodné reflektovat i to, čeho se české filmy, v souvislosti s učiteli, nedotýkají. Nikde se neobjevují postavy pedagogů – inovátorů. Učitelů, kteří by děti motivovali nebo je dokonce nadchli a vzbudili v nich skutečný zájem (vím sama, že se takoví učitelé v našich školách najdou). Místo toho se v současném filmu objevují spíše archetypy učitelů, kteří jsou mravně pochybní a nevadí jim, že porušují etiku své profese. Učitelé, kteří si neumí poradit se situacemi ve škole a kterých si ostatní ani neváží. Zdá se mi, že v současném českém filmu jsou učitelé vyobrazeni mnohem hůř než by si zasloužili. Současný film zpochybňuje učitele jako morální autoritu, a právě proto bych reálným učitelům přála, aby začaly vznikat vyvážené snímky, které jejich mediální obraz zaslouženě vylepší. Film je totiž silným médiem předkládající divákům o učitelích určitou představu, se kterou se nejeden z nich může ztotožnit i v reálném životě. A to by byla škoda.
Markéta Majerová, Scio