Naše lehce napjaté očekávání, jak celá akce dopadne, skončilo zhruba po dvaceti minutách, kdy jsme uslyšeli otáčení klíče v zámku. Chvíli poté se objevil Toník se spokojeným úsměvem na tváři. Měli jsme velkou radost, která se ještě zvětšila s každým předmětem vytahovaným postupně z tašky. Měl všechno. Abychom ze situace vytěžili maximum, chtěli jsme se ještě společně podívat na účet, spočítat celkovou útratu a zkontrolovat, zda mu paní prodavačka správně vrátila drobné. Ale ouha, když přišla řeč na účet a vrácené peníze, úsměv z Toníkovy tváře najednou vyprchal a pohled se obrátil k zemi. Paní prodavačka mu žádné peníze nevrátila a účet nedala. Podrobili jsme proto bližšímu zkoumání donesené zboží – sušenky: 45,-, pytlík bonbónů: 30,-, k tomu ještě mléko a rohlíky – situace rázem začala dostávat trochu jiné obrysy. Dopočítali jsme se k číslu 105 korun, které Toník po chvíli váhání potvrdil. Nic naplat, dluhy se snažíme nedělat ani my, natož aby se tak chovaly děti. Věci bylo nutno dát do pořádku. Absolvovat cestu ještě jednou a vyrovnat účet se Toníkovi už moc nechtělo. Po chvíli jsme se domluvili, že půjdeme do obchodu společně a dluh na místě už srovná jeho autor sám. Než jsme ale vyndali ze sklepa odrážedlo pro sestřičku, Toník se s pětikorunou v ruce rozběhl nedočkavě napřed. Potkali jsme ho znovu až na přechodu: vracel se celý rozzářený a s lízátkem s uvedenou cenou 6,90 v ruce.
Opět se tak potvrdilo rčení o šedivých teoriích a zeleném stromu života. I to, že děti jsou schopny velké samostatnosti, když dostanou prostor a důvěru. Velké uznání též zaslouží paní prodavačka: namísto snadného vynadání, ironické poznámky na adresu chabých počtářských schopností či redukce nákupu s citem využila situace k tomu, aby se malý zákazník skutečně něco naučil. Dobrý pocit tak nakonec měli všichni.
Svět vzdělává. Ve zmíněné škole v přírodě mohly například děti, kterým to jejich rodiče dovolili, samostatně pracovat se sekerkou.
Jan Krtička, Scio