Reklama
 
Blog | Scio

Kdyby se to moje dítě aspoň o trochu víc snažilo….

„Kdyby se to moje dítě aspoň o trochu víc snažilo….“. Takovou větu slýchám dost často při setkávání s rodiči a s jejich dětmi. Dětem je většinou něco mezi 10 a 15 lety, tedy navštěvují druhý stupeň základní školy nebo víceleté gymnázium. Rodiče mají pocit, že jejich děti nic nezajímá. Ve škole se nesnaží, volný čas proflákají, tráví ho celý hraním her na počítači a rodiče se marně snaží je přimět alespoň k nějaké rozumné činnosti.

Pak se také potkávám s rodiči předškoláků. Tito rodiče říkají v mnoha případech něco jiného: „to moje dítě je takové živé, chvíli neposedí, pořád se na něco ptá, vyžaduje pozornost…“. Zajímalo by mě, co rodiče dnešních předškoláků budou říkat, až jejich děti budou na druhém stupni základní školy? A co vlastně po našich dětech chceme? Kde se ztrácí jejich zájem o svět? Jejich zvídavost a chuť se učit? Jejich aktivita a chuť se pouštět do různých akcí? Je to přirozený vývoj člověka nebo má rozhodující vliv působení na dítě ze strany rodiny, školy a dalšího okolí?

 

Nedávno jsem přečetl knihu Pohon – Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje. Je to skutečně dobrá kniha. Autor shrnuje řadu vědeckých studií na téma motivace – popisuje, jakým způsobem se používá motivace cukr-bič a přesvědčivě ukazuje, že tato motivace nejen že mnohdy dlouhodobě nefunguje, ale dokonce škodí.

Reklama

 

Zmiňoval jsem se o předškolních dětech – většina předškolních dětí ráda kreslí.  Baví je to. Zkuste ale dát dětem za kreslení odměnu. Stačí klidně i jen diplom. Nebo bonbón. Podruhé budou zřejmě kreslit ještě lépe, budou se více snažit. Ale potřetí? A počtvrté? To už se z kreslení pomalu začne stávat jen nudný prostředek na získání bonbónů. A to nemluvím o tom, co když někdy náhodou žádný bonbón za to, že něco nakreslily, nedostanou…. Zatímco děti „nezkažené“ umělou vnější motivací mohou kreslit stále s chutí a pro radost.

 

Uvedený příklad je podložený konkrétním vědeckým experimentem, ale samozřejmě je velmi zjednodušující. Je jasné, že stavět na vnitřní motivaci u dětí a umět ji správně podporovat je mnohem těžší než používat prvky motivace vnější. Navíc pokud jsou děti vystaveny poměrně mohutné ofenzivě vnější motivace hned od první třídy. Škola začne dětem dávat za učení a splněné úkoly jedničky, včeličky, hvězdičky… Řada dětí na to zcela přirozeně reaguje tak, že cokoliv co není odměněno jedničkou, včeličkou, hvězdičkou… přestane být předmětem jejich zájmu, protože to nepřináší kýžené ocenění (ze strany učitelů ani ze strany rodičů). A potřeba ocenění a uznání je silná u každého z nás – nejen u dětí. A samozřejmě, většině dětí brzy přestanou jedničky, včeličky, hvězdičky…  stačit a bude potřeba vynakládat stále větší invenci na vymýšlení toho, jaký „cukr“ nebo „bič“ bude dostatečný. A pak přijde věk puberty, ve kterém cukr i bič přestávají fungovat.

 

A co práce? Jak to bude v práci? Děti se přece musí něco naučit, aby mohly mít práci a nějak se živit… Ve zmiňované knize je odkaz na dlouhodobou studii provedenou na univerzitě v Chicagu. U studentů druhého a třetího ročníku této univerzity výzkumníci zkoumaly míru jejich vnitřní a vnější motivace ke studiu. O dvacet let později pak zjišťovali míru profesního úspěchu těchto studentů. O poznání více úspěšní byli studenti, u kterých bylo pozorováno méně vlivů vnější motivace během studia. A jedním z vnějších vlivů jsou i peníze! Studie tedy prokázala, že více peněz si vydělali ti studenti, pro které vlastně peníze ani tak důležité nebyly.

 

A co vy? Jak vnímáte vzdělávání svých dětí? Je učení prostě nudné, ale nutné, aby dítě prošlo přijímačkami, pak udělalo maturitu, udělalo další přijímačky, získalo titul a následně práci, která ho zřejmě stejně nebude bavit… ale nějak se živit musí, že?

Nebo je učení přirozené, může dítě bavit, může samo (se svou vnitřní motivací) dosáhnout skvělých výsledků a při správně míře podpory se dokáže naučit vše co je potřeba, a taky si pak v dospělosti najít práci, která ho bude nejen živit, ale i bavit?

  

Filip Karel, Scio