Když šel první syn Jakub do školy, byla Alice s nejmladší dítětem na mateřské dovolené. Prostřední dítě chodilo v té době do školky, rodina bydlela na okraji jednoho z velkých pražských sídlišť. „Když měl začít Jakub v první třídě chodit ze školy domů sám, mohli jsme si dovolit zvykací režim,“ vypráví Alice. Nejprve se scházeli na zastávce autobusu před domem, pak chodil Jakub naproti ke školce. A nakonec čekal na mámu doma. „Zvykání trvalo asi tak dva až tři měsíce,“ vzpomíná Alice. Když nastoupil do školy prostřední Jan, bral chození ze školy jako samozřejmost. Nejmladší, dcerka Iva, byla připravena jít sama domů od prvního týdne. „I když u ní to sama úplně neplatí. Děti na sebe před školou čekaly a chodily domů společně. Ale když končily jinak, byla samozřejmě sama,“ dodává Alice.
Praha a velká města – nelze podceňovat dopravu a kriminalitu
Přesná doba, kdy mohou děti začít samy chodit do školy a ze školy, případně do kroužků, je velmi individuální. Obvykle tento čas nastává mezi druhou a pátou třídou. „V některých městech tomu nahrávají např. také policisté na přechodech v době příchodu dětí do školy. Pokud je tedy situace příznivá – dítě a rodiče nejsou příliš úzkostní, situace v okolí je relativně bezpečná a přehledná, není nutno zdolávat např. frekventovanou silnici apod., dítě je navázáno na skupinu vrstevníků, kteří na sebe vzájemně dohlíží, potom není problém pustit dítě samotné do školy a ze školy již ve druhé třídě,“ říká dětská psycholožka Jitka Cápalová.
Pokud by ale dítě mělo chodit ve velkém městě samotné, psycholožka Václava Masáková z pražské Pedagogicko-psychologické poradny doporučuje hranici deseti let. „Praha je nebezpečná – co se týče provozu i toho, že se lidé neznají. I když je dítě sebe poučenější, stejně je zvědavé a pokud mu někdo něco slíbí, na něco ho naláká, dítě jde,“ varuje Masáková.
Bázlivé podporovat, odvážnější ověřovat
Velkou roli v osamostatňování hraje povaha dětí. Šestiletá Adélka, nadšená prvňačka, by ráda chodila do školy a ze školy sama. Mohla by, má staršího bratra – Petr je ve čtvrté třídy stejné školy. Ale stejně to nejde – desetiletý Péťa chodit sám do školy ani do kroužků nechce. Čekají tedy oba na mámu nebo na babičku a pak jdou společně domů. „Nárazově, pokud je to třeba, to Péťa zvládne – když je třeba dcera nemocná nebo když ho někdy z kroužku nemůžu vyzvednout já. Sám od sebe ale nechce,“ poznamenává maminka Karolína.
Bázlivější děti je určitě nutné podpořit, pracovat s nimi na postupném osamostatňování. “Je důležité dítě na rizika připravovat, nebagatelizovat je, ale zároveň o nich mluvit s jistotou, že je možné takové situace řešit,“ tvrdí psycholožka Hana Krejsová. Odvážnější děti není podle ní nutné brzdit, pokud je jejich odvaha založena na reálných schopnostech. Pokud ale rodiče vědí, že určité potíže ještě mají – nejsou si úplně jisté v cestě, nedovedou odemykat zámek, neznají dobře hodiny apod. – je dobré vše s nimi „z uctivé vzdálenosti“ vyzkoušet, aby na své omyly mohly přijít samy a společně se zamyslet, jak to příště udělat lépe. „Vždy je vhodné adaptační období, kdy si dítě na svobodu zvyká a rodiče si ověřují funkčnost nastavených pravidel a hranic,“ upozorňuje dětská psycholožka Jitka Cápalová.
Jistotu dávají dětem i jejich rodičům mobilní telefony – v nenadálých situacích, kdy třeba odpadne kroužek nebo ujede obvyklý autobus, může rodič hned poradit, nasměrovat dítě nebo za ním přijít. V úvodu citovaná maminka tří školáků Alice dodává, že pocit bezpečí pro ni představují také koloběžky, na nichž její děti jezdí. „Jen tak nikde se nezastaví a hlavně, nikdo je nezastaví, nedají čas na promyšlení sdk případnému oslovení nebo útoku,“ uvažuje Alice.
Strachy rodičů – jen mezi dospělými
I když je chození ze školy nebo do kroužků teprve prvním krokem dětí na cestě k jejich osamostatňování, rodiče – zejména jde-li o první dítě – silně prožívají svůj strach. Neměli by ho ale přenášet na dítě – příliš ho varovat, mluvit ustrašeným hlasem, když se loučí. „Ustrašenost rodičů vede buď k tomu, že se dítě vystraší a bojí se důležitých vývojových kroků, nebo k tomu, že začne naopak rizika podceňovat, bagatelizovat vše, co rodiče řeknou,“ upozorňuje psycholožka Hana Krejsová. Svoje obavy by si proto měli rodiče vyříkat mezi sebou nebo si postěžovat s kamarády, nedávat ho ale najevo před dítětem.
Jména dětí i matek v článku jsou na přání rodin změněna.
Katka, 2 školní děti, bydlí na samotě
Jsme víceméně na samotě, v sousedství žádné děti nejsou. Kdyby si holky někdo vyhlídl, nikdo by jim nepřišel pomoct. Všude proto jezdíme autem, do školy i na kroužky. Je to logisticky i časově dost náročné, ale v tuto chvíli mi to přijde jako jediná schůdná varianta. Sousedé pouštějí odrostlé děti až od cca 14 let.
Veronika, 5 školních dětí, bydlí v satelitním městečku
Osamostatňování dětí je různé podle pohlaví dítěte, povahy dítěte a nakonec postavení v sourozenecké řadě. Pokud se jedná o chlapce, tak jsme měli tendenci je méně chránit než děvčata. Ta jsme pouštěli nejprve ve dvojicích a úplně samotné až od 10 ti let. První dítětem se rodič nejvíce bojí a i my jako rodiče jsme čekali snad nejdéle. Na první samostatnou cestu do školy jsme čekali až půjde společně s bratrem, který je o dva roky mladší. Kroužky jsme volili blízkosti školy anebo jsme do 8 až 9 let doprovázeli.
Pavla, 3 školní děti, bydlí na sídlišti velkého města
Cesta do školy i do školky byla u nás vždycky společná. Na nejstarší dcerku také první tři roky zvonila kamarádka, takže Terezka sama nechodila nikdy.
Žádné zvykací období jsme neměli, škola je velmi blízko našeho domu, cca 3 min chůze. Spíše než na věku záleží na povaze dítěte. Terezka je dnes v 8. třídě, nejradši je, když jí dodneška všude chodíme naproti. Prostřední Honzík už si naopak ve druhé třídě chtěl věci vyřizovat sám. Když se děti někam bojí samy dojet, volím metodu postupného „otužování“, tzn. nejdřív je vyprovázím až na místo, pak třeba jen k vratům, pak čekám na dohled a musí už určitou vzdálenost dojít samy a ve vyšším věku si dáme třeba sraz někde na metru, kam musí dojet samy a tam na ně čekám. Vždy trvám na tom, aby měli s sebou mobil.
Než dítě samotné vyrazí: psycholožka Hana Krejsová
Předtím než dítě samostatně vyrazí, mělo by zvládnout několik základních dovedností: kromě pravidel silničního provozu, znalosti přesné adresy domů i místa určení a schopnosti zacházet s dveřmi a zámky, které mu budou stát v cestě, potřebuje nabýt dostatečného sebevědomí a jistoty – věřit si, že cestu zná, být si jistý v komunikaci s cizími lidmi (když se potřebuje doptat na cestu) a být si vědom rizik, která po cestě mohou nastat, včetně znalosti způsobů, jak jim předcházet (když ho osloví cizí člověk, když ztratí klíče, když neví, kde je). Pokud o rizicích mluvíme sami s vystrašeným hlasem, velmi pravděpodobně tím vzbudíme strach
i v dítěti. Určitě je dobré děti v orientaci už od předškolního věku trénovat formou hry – je to dítě, kdo vás dovede domů, hraje si na to, jak se ptá někoho na ulici na cestu, apod. Mnoho dětí má obvykle velmi dobrý orientační smysl už v předškolním věku, proto pokud je škola či kroužek kousek od domu a není cestou žádná hlavní silnice, děti jsou schopné tuto cestu samostatně absolvovat už v první třídě.
Autor: Markéta Růžičková