Reklama
 
Blog | Scio

Děti dokážou víc, než bychom čekali

Anne Frank napsala mezi svými 13 a 16 lety deník zachycující osud její rodiny během 2. světové války. Deník byl později přeložen do mnoha jazyků, patří mezi celosvětově nejčtenější knihy a výrazně prohloubil porozumění holocaustu.

 

Malala Jusúfzajová se ve svých 16 letech stala nejmladší držitelkou Nobelovy ceny za mír, bojuje za práva žen a dívek a zejména za jejich právo na vzdělávání.

 

Studenti gymnázia v Benešově začali ve školních prostorách provozovat filmový klub zaměřený na filmové dokumenty nejen pro studenty, ale i pro širší veřejnost. Brzy svá promítání rozšířili a nyní organizují filmové večery a diskuse i pro nevyléčitelně nemocné klienty hospice.

 

Čtrnáctiletý Hart Main inspirovaný svou starší sestrou – milovnicí vonných svíček začal s výrobou originálních svící s vůní slaniny, posečené trávy či táborového ohně. Záhy se jeho svíčky staly oblíbenými a prodávají se v 60 obchodech po celých USA.

 

Šestnáctiletá Laura Dekker obeplula sama na jachtě zeměkouli.

 

Dvanáctiletý Gajah z Indonésie převzal po smrti maminky rodinný obchod s potravinami a domácími potřebami. S pomocí strýce úspěšně živí své mladší sestry a je váženým občanem ve své vesnici.

Co nám tyto příklady říkají? Jednoduše to, že děti dokážou více, než bychom čekali.

Na druhou stranu však například studie, vedená po 40 let profesorem Benem Watsonem, z Univerzity ve Westminsteru, ukázala významný pokles nezávislosti a samostatnosti dětí a nárůst omezení a zákazů, která jim být samostatnými brání.

Výsledky studie potvrzují i četné výpovědi rodičů, kteří si stěžují, že je jejich dítě na konci základní školy nesamostatné, neumí se rozhodnout, co chce, nic samo od sebe neudělá a nedokáže se o sebe postarat. Navíc ho nic nebaví a o nic nemá zájem. Čím to je, že některé děti dokážou měnit svět a jiné si neumí vybrat školu, kroužek či uvařit večeři? Někdo by to mohl svádět na lenost, nedostatek schopností či inteligence či hovořit o výjimečnosti a nadání dětí z výše uvedených příkladů.

Reklama

Skutečnost je ale mnohem prozaičtější. Ti nesamostatní dospívající se zkrátka chovají pouze tak, jak se doposud chovali celý svůj život. Nezměnili se. Nezačali být náhle závislí na rodičích, nešikovní a neprozíraví. Změnila se jen očekávání vůči nim ze strany rodičů i společnosti. A to ze dne na den.

V moderní době, která postavila dítě do středu zájmu, do velké míry převládá ochranitelský styl výchovy. Více si všímáme rizik a snažíme se je za každou cenu eliminovat. O dítě se od malička staráme, vše mu připravujeme, vybíráme pro něj to, co považujeme za nejlepší, se vším mu pomáháme, aby se cítilo milované či aby nás naopak nezdržovalo. Nedáváme dětem možnost volby, povinnosti a odpovědnost, nestavíme před ně výzvy. A pak najednou usoudíme, že už jsou dost velké a měly by být samostatné a chceme od nich odpovědnost a samostatnost, kterou jsme jim nikdy dříve neposkytli. Nesamostatnost a neodpovědnost je tak jen naučenou bezmocností.

Přitom děti od samotného narození po samostatnosti touží a jejich vývoj je vývojem k autonomii. Možnost udělat něco sám, je navíc dělá šťastnými. Vzpomeňme si na nadšená zvolání předškoláků „mami, já to dokázal úplně sám!“. Navíc i dítě, stejně jako dospělí, potřebuje, aby se cítilo užitečné a potřebné.

Vedení dětí k zodpovědnosti a samostatnosti spočívá do velké míry v tom, že jim od malička dáváme možnost volby, samozřejmě úměrně jejich věku (např. u tříletých dětí výběr ze dvou možností: chceš jít radši na procházku, nebo na pískoviště před dům?). Že je pověřujeme úkoly, zapojujeme do chodu domácnosti a necháváme je vyjádřit i k důležitým rodinným otázkám. Přispívá k tomu i respektování práva dítěte na soukromí, volný čas, který si řídí samo, možnost dítěte plánovat si svůj denní režim i způsob, jímž bude své úkoly a povinnosti plnit. Důležité také je, nechat dítě prožít si určitou míru frustrace, když mu něco hned na poprvé nejde. A hlavně, že budeme dítěti důvěřovat a budeme jej podporovat v jeho aktivitách, snech a plánech. (Další příspěvek na blogu se bude podrobněji zabývat tím, co dítě v jakém věku zvládne).

Samostatnost, pocit potřebnosti a možnost řídit si svůj vlastní život významně přispívá k chuti učit se nové věci, ale i k životní spokojenosti dospělých i dětí, jak dokazují psychologické výzkumy např. Edwarda L. Deci a Richarda Ryana. Vnímáte to také tak? Máte raději, když si můžete sami vybírat, než když někdo rozhoduje za vás? Máte rádi výzvy a zkoušíte rádi nové činnosti a úkoly? Dělá vám dobře pocit, že máte život ve svých rukou? Cítíte se lépe, pokud si připadáte potřební a užiteční?

Pokud jste odpověděli na tyto otázky „ano“, pak asi tušíte, že když předáte dětem aspoň díl odpovědnosti, autonomie, povinností a samostatnosti nejen že si ušetříte práci, vychováte samostatnější děti, ale že vaše děti budou i mnohem spokojenější a šťastnější.

 

Adéla Zelenda Kupcová, Scio

 

 

Deci, Edward L. (2006). Richard M. Ryan, ed. The Handbook of Self-Determination Research. University of Rochester Press. ISBN 1-58046-156-5

Moller, A.C., Deci, E.L., & Ryan, R.M. (2006). Choice and ego-depletion: The moderating role of autonomy. Personality and Social Psychology Bulletin, 32, 1024-1036.

Ryan, R.M., Huta, V., & Deci, E.L. (2008). Living well: A self-determination theory perspective on eudaimonia. Journal of Happiness Studies, 9, 139-170.

Ryan, R.M., & Deci, E.L. (2006). Self-Regulation and the problem of human autonomy: Does psychology need choice, self-determination, and will? Journal of Personality, 74, 1557-1585.

Shaw, B., Watson, B., Frauendienst, B., Redecker, A., Jones, T., Hillman, M. Children’s independent mobility: a comparative study in England and Germany (1971-2010), 2013.