- Na fakultách se vychovávají především odborníci na určitý obor. Nechci nijak rozporovat, že učitel má rozumět tomu, co vyučuje. Musí a je to nezbytně nutné. Je to však jen jeden pilíř toho, co bude dělat. Tím druhým je dovednost učit. Učitel nepotřebuje rozumět jen samotnému oboru, ale potřebuje ho i umět naučit ostatní. Měl by být tedy dobrým pedagogem. Oproti řadě odborných přednášek, které zaplní celé studium, se však pedagogice věnuje v lepším případě jen pár semestrů
- Na fakultách se nevychovávají odborníci na děti. Fakulty se stále snaží, možná neuvědoměle, vychovat spíše vědce. Psychologie a pedagogiky má student velmi málo. Hlasová výchova je možná volitelným seminářem a o práci s problémovými dětmi se nedozvíte prakticky nic. Po odchodu z fakulty však ve škole velkou část času trávíte řešením výchovných problémů, často více než samotným učením.
- Fakultám chybí kontakt s praxí. Studentské praxe jsou nedostatečné a jejich reflexe často velmi formální. Důležité je mít papír s razítkem, že praxe byla absolvována, ale důkladný rozbor toho, co se dělo v hodinách a jak s tím může učitel naložit, je spíše sporadický. Možná by se stálo za to, zamyslet nad tím, zda by během studia neměl student jít učit po bakalářském stupni třeba na rok a pak by se na fakultu vrátil a mohl by si praktické zkušenosti doplnit o teoretickou rovinu.
- Fakulty nepracují s rozvojem osobnosti. Výuka dětí je skutečně náročná. Vyžaduje lidi s vysokou sebeúctou a přiměřeným sebevědomím. S rozvojem obého by mohla pomoci fakulta např. prostřednictvím sebezkušenostního rozvojového modulu studia. Ostatně každý terapeut musí takovýmto výcvikem projít. Učitel, který má denně mnohonásobně více klientů žádným takovým výcvikem neprojde. Není pak divu, že učitel neumí třeba pracovat ani se svými emocemi natož pak s emocemi druhých).
- Fakulty kladou příliš velký důraz na teoretické znalosti. To má jistě své opodstatnění. Problém však tkví v tom, že když už fakulty vyučují didaktiku, pedagogiku, psychologii, tak je vykládají jen jako teorie a nedělají druhý krok, a to sice nevedou studenty k aplikaci. Mám tím na mysli třeba to, že naučí studenty teorie osobnosti, ale už je nevedou k tomu, aby o nich přemýšleli a nějak tyto znalosti aplikovali do výuky. Kdysi jsem se učil o pedagogickém konstruktivismu (vyučující děti spíše provádí, vychází z toho, co znají). Je to skvělá myšlenka. Celou školu mi však nikdo neukázal, jak takovou věc dělat prakticky. K tomu mi pomohly až kurzy programu Čtením psaním ke kritickému myšlení.
- Na fakultách chybí alespoň část vyučujících, která by souběžně učila na školách. Opět nechci rozporovat důležitost odborníků na určitý obor, jistě mají na fakultách své neoddiskutovatelné místo. Na druhou stranu je špatné, když většina vyučujících nemá praktickou zkušenost s výukou. Děti pak znají v lepším případě ze svých rodin, v horším z výzkumů a v nejhorším vůbec. Proto často učí věci, které jsou ve výuce naprosto nepoužitelné.
- Ze školy si absolventi nepřináší zajímavé impulsy, jak zaujmout děti. K tomuto stavu přispívá i vysokoškolský systém, kdy docentem (od slova docere – učit) je paradoxně jmenován člověk především za svoje vědecké zásluhy (publikační činnost) a ne za kvalitu své pedagogické činnosti (učitel nemusí učit nijak zajímavě, k jmenování docentem stačí učit určitou dobu). Tito docenti pak učí velmi konzervativním, často nezáživným, způsobem. Přitom by kolikrát stačilo, aby sami používali metody, o kterých teoreticky vyprávějí. Studenti by se je mohli mimochodem naučit. Jednou jsem navštívil seminář o alternativních pedagogických směrech. Za katedrou seděla vyučující, která celou hodinu pouze četla ze svých poznámek o tom, jak máme děti aktivizovat otázkami, jak jim máme dávat úkoly, o kterých mají přemýšlet, o tom, jak s nimi máme diskutovat.
Zásadním problém je, že fakulty vychovávají hlavně učitele dějepisu/ matematiky/ jazyka a ne učitele dětí. Po příchodu do praxe se tedy výkon učitelské profese stává spíše jakýmsi průzkumem bojem, kdy se důležité dovednosti a znalosti musí učitel učit za pochodu. Když má štěstí poradí mu zkušenější kolegové nebo jej ředitel či ředitelka pošlou na nějaké semináře, kde se může doučit to, co se mohl naučit už na fakultě. Když ne, odejde do státní správy nebo banky, kde má víc peněz a větší klid. Moc bych si ale přál, aby co nejvíce zapálených učitelů ve školách zůstávalo a aby jim byly vytvořeny takové podmínky, které jim umožní dobře vykonávat jejich profesi.
Lukáš Šlehofer, Scio