Začátek školního roku je také začátkem známkování. Toho se mnoho dětí i rodičů obává a přisuzuje mu zcela zásadní význam. Podle známek si mnohdy nejedna máma a nejeden táta dělají obrázek o kvalitách a schopnostech dítěte a také o možné budoucnosti, která na jejich potomka čeká. Málokdo se však zamýšlí nad tím, jakou zprávu a informaci nám známky dávají a zda je to ta správná forma hodnocení, která dítě informuje o jeho pokroku a motivuje k dalšímu úsilí.
Školní známky nám toho o dítěti příliš nesdělí. Představují konečné ohodnocení výkonu na nějaké škále (v českém případě 1 – 5). Každá škola má ale tuto škálu nastavenou jinak – jednička na jedné škole by klidně mohla být dvojkou či trojkou na škole jiné a naopak. Ze známek se tedy dozvíme jen to, do jaké míry naše dítě splnilo očekávání a cíle nastavené učitelem a zda je naplnilo lépe či hůře než spolužák Franta z poslední lavice a než Anička, která sedí vepředu u okna. Nezjistíme, jaký pokrok naše dítě učinilo a kolik nového se naučilo.
Přitom právě pro děti je zpětná vazba tolik důležitá. Zpráva o kvalitě jejich práce a pokroku, silných stránkách a místech, kde mají rezervy pro další rozvoj je nezbytná pro další motivaci. Pokud tuto informaci nedostanou od školy, je na nás rodičích, abychom jim ji poskytli. Jaké máme možnosti?
Sledování cesty k předem vytyčenému cíli – formativní hodnocení
Formativní hodnocení využívají některé školy, ale skvěle funguje i v domácím prostředí. Neporovnává totiž výkon dítěte s jinými dětmi, ale sleduje, jak se mu daří dospět ke stanovenému cíli. Východiskem pro formativní hodnocení je stanovení konkrétního cíle, k němuž chcete s dítětem dojít a rozdělení této cesty na dílčí etapy (jakým způsobem tam dospěji?). Následně se sleduje, jaký kus cesty k cíli dítě urazilo a kolik dílčích etap má za sebou.
Například se s dítětem dohodnete, že by rádo za rok dokázalo přečíst jednoduchou knížku v angličtině. Nyní je jeho znalost taková, že se dokáže představit, počítat, vyjmenovat barvy a pojmenovat zvířátka a vybavení pokojíčku. Vaše role jako rodiče (pokud si nejste jistí, můžete se poradit s učitelem, lektorem aj.) tkví v tom, že pomůžete dítěti formulovat kroky, které je by mělo učinit. Například pro pochopení knížky je potřeba rozšířit slovní zásobu o slovesa, naučit se přivlastňovat a osvojit si přítomný čas prostý i průběhový apod. Takto dítěti definujete jednotlivé kroky na cestě k cíli. V průběhu roku pak sledujete, případně praktickými cvičeními (na internetu je možné dohledat velké množství bezplatných testů) ověřujete, jak se daří jednotlivé kroky naplňovat.
Syn mé kamarádky si svou cestu k cíli zobrazuje i graficky. Vyrobil si plakát, na který nakreslil vysoký kopec, na jehož vrchol se klikatí cesta. Na cestu nakreslil stánky s občerstvením, z nichž každý představuje zvládnutí některého z dílčích kroků. Dokonce si vyrobil papírovou figurku, které na obličej nalepil svou fotografii a postupuje s ní pomalu k vrcholu. Má tak přehled o tom, co již zvládl a co jej ještě čeká a díky vyvěšení plakátu v pokoji nezapomíná, že by se měl učení věnovat. A navíc jej to i více baví.
Ale zpět ke známkám. Když má někdo od první do deváté třídy samé jedničky, může to působit „stále stejně“. Ale pozor, zdání klame. Pokrok, který žák udělal, je veliký, avšak nikde zaznamenaný. Stejně i notorický trojkař toho umí v páté třídě jistě více, než když dostal první trojku ve třídě druhé. Ale opět, jeho pokrok není nikde oceněn ani hodnocen.
Dlouhodobé sledování pokroku – tvorba portfolií
Nejen děti, ale i dospělé velice motivuje, pokud mohou na vlastní oči vidět, jak se zlepšují. Dobře to znají běžci, které k pravidelnému vyběhnutí motivuje mobil s běžeckou aplikací, jež měří vzdálenost i rychlost a oni si pak mohou se zalíbením a pocitem hrdosti prohlížet, že během tří měsíců se jejich rychlost zvýšila v průměru o 0,4 km v hodině.
Sledování vlastního pokroku a směřování k mistrovství v dané činnosti motivuje i děti. Protože ty si hůře pamatují, co bylo před dvěma měsíci či rokem, a mnohdy nedokážou objektivně posoudit svůj výkon, je dobré jim s tím pomoci. Například vytvářet dítěti portfolia, do nichž se umisťují obrázky opatřené datem vzniku, nebo pravidelně 1x měsíčně nahrávat, jak dítě čte (lze to pojmout např. jako nahrání audioknihy, která pak jako dárek jistě potěší třeba babičku), fotografovat experimenty apod. Když si po půl roce s dítětem prohlédnete jeho portfolium, budete jistě překvapeni, jaký pokrok udělalo. A příjemně překvapeno bude i vaše dítě!
Marek (7 let) miluje vláčky a nejraději má pendolino. Jednou se jej snažil nakreslit, ale pořád se mu to nedařilo, jak by si přál. První nepovedené pendolino vztekle roztrhal. Nad druhým nepovedeným obrázkem se rozplakal a vzlykal, že už nikdy kreslit nebude. Jeho tatínek si však vzpomněl, že má ve skříni schované starší obrázky vlaků, které Marek kreslil. Vyndal je a ukázal Markovi, jak kreslil vláčky, když mu byly 3, 4, 5 a 6 let. Mareček si obrázky prohlížel, krčil nos a divil se, jak mohl kreslit tak „hnusné vlaky, u kterých nejde poznat, že jsou to vůbec vlaky“. Pak se podíval na své pendolino a konstatoval, že to tak hrozné není a že když to bude pořád zkoušet, nakreslí za nějaký čas dokonalé pendolino. Otřel slzy a dal se do kreslení třetího obrázku.
Sebehodnocení – umění kriticky posoudit vlastní výkon
Důležité je také vést děti k tomu, aby dokázaly samy posoudit kvalitu své práce a určit, na čem chtějí v budoucnu pracovat. Pro děti to bývá v počátcích obtížné. Ze školy jsou zvyklé, že jejich práci hodnotí někdo jiný a někdo jiný jim i říká, co mají dělat dál. Netuší proto, co mají hodnotit, a neumí určit, čemu se věnovat dále. V tom jim můžeme pomoci vhodně zvolenými otázkami: Co si myslíš, že je na tvém obrázku/úkolu/projektu nejlepší? Myslíš, že výsledek odpovídá zadání? Co bys naopak udělal/a jinak? Co ti šlo snadno? Co ti šlo těžce a trápil/a ses s tím? A vždy se ještě dítěte zeptejte, proč odpovědělo tak, jak odpovědělo. V případě potřeby dalšími otázkami korigujte jeho odpovědi. Některé děti mají tendenci být příliš sebekritické, jiné naopak o sobě mluví jen v superlativech. Díky přesným a konkrétním otázkám však dítě můžete dovést k realistickému pohledu na jeho práci.
Pokud se dítě naučí hodnotit sebe sama, dokáže být na sebe hrdé a také si plánovat, v čem se chce dále rozvíjet bez toho, aby mu to říkal někdo jiný. Pokud si samo stanoví cíle, pak naplno využije své vnitřní motivace a přiblíží se samostatnosti ve svém vzdělávání. A Vás už možná nebude tolik trápit, když někdy přinese i tu pětku.
Adéla Zelenda Kupcová, Scio
Literatura:
Bloom, Benjamin S. Learning for mastery. Los Angeles, USA: University of California press, 1968.
Fisher, Robert. Učíme děti myslet a učit se. Praha: Portál, 2011.
Košťálová, Hana, Miková, Šárka Miková, Stang, Jiřina. Školní hodnocení žáků a studentů se zaměřením na slovní hodnocení. Praha: Portál, 2008.
Pink, Daniel H. Pohon: Překvapivá pravda o tom, co nás motivuje! Olomouc: Anag, 2011.